Blog

Konstelace nejsou pohodové. Jsou pravdivé.

V posledních měsících jsem v sobě cítila potřebu něco ujasnit. Často se setkávám s představou, že konstelace jsou jemná, pohodová metoda, která má člověku přinést příjemný pocit. A zároveň vidím, jak se ztrácí jejich hloubka, pokora a orientace.

A protože konstelace jsou pro mě cestou, kterou jsem si odžila krok za krokem — se strachem, respektem, pokorou i dlouhým studiem — cítím, že je čas říct nahlas, co pro mě skutečně znamenají. A proč je vedu tak, jak je vedu.

Jenže konstelace nejsou wellness. A nejsou ani hra. Konstelace nejsou o tom, aby nám bylo hezky.

Vrací nás do citlivosti. Vrací nás do těla. Vrací nás k tomu, co jsme dlouhé roky potlačovali cítit. A pravda někdy není jemná. Někdy je přímá. Někdy je rychlá. Někdy je přesná jako skalpel.

A přitom je dobré si připomenout i tohle: Ve skutečnosti jsme většinou úplně v pořádku. Jen jsme ztratili směr. A to, po čem voláme, není oprava — ale orientace. Někdo, kdo nám na chvíli posvítí, aby naše vlastní kroky znovu našly cestu.

Moje cesta ke konstelacím

Když jsem poprvé vstoupila do výcviku konstelací, měla jsem strach. Ne z techniky. Ale z hloubky, kterou jsem cítila už na prahu dveří.

Viděla jsem témata, která se otevírala. Viděla jsem sílu pole. A říkala jsem si: „Na tohle nemám. A možná nikdy mít nebudu.“

Dala jsem si čas. Ležela jsem v knihách, abych pochopila, co tím Hellinger myslí. Studovala jsem řád, dynamiku, pohyb duše. Pozorovala jsem jiné konsteláře, jak pracují. Procházela jsem vlastní procesy, vlastní pády, vlastní vrstvy.

A dlouho jsem konstelace ani nenabízela. Ne proto, že bych nechtěla. Ale proto, že jsem cítila respekt.

A pak přišel zlom. Začali chodit lidé na individuální práci. A já najednou cítila, že se něco ve mně usadilo. Že mám prostor. Že mám ticho. Že mám pokoru. A že jsem připravená nést pole — ne řídit ho.

Moje orientace: mezi Hellingerem a Nellesem

Hellinger mě naučil vidět řád, dynamiku a pohyb duše. Nelles mě naučil vidět člověka, vědomí a přítomnost.

A já jsem mezi nimi našla most. Syntézu, která je pro mě živá:

• ne technika
• ne metoda
• ale orientace
• přítomnost
• citlivost
• a schopnost stát v poli bez toho, abych do něj vstupovala svým příběhem

To je moje cesta. A to je hodnota, kterou chci dál rozvíjet.

Kdo může vést konstelace

Konstelace může vést jen ten, kdo má v sobě dost prostoru. Kdo má zpracované své vlastní vrstvy. Kdo se do pole nezamotává. Kdo ví, kde končí jeho příběh a začíná příběh druhého.

Konstelace nejsou pro ty, kdo tvrdí, že „to cítí“, ale mluví z hlavy. V poli se to ukáže velmi rychle. Pole neoklameš. Tělo neoklameš. Pravdu neoklameš.

Konstelace nejsou metoda, kterou může dělat každý, kdo si myslí, že „stačí postavit lidi do prostoru“. Konstelace jsou pole. A pole vede jen ten, kdo má v sobě ticho, hloubku, pokoru, citlivost a odvahu.

Proč to říkám nahlas

Protože vidím, jak se konstelace zjednodušují. Jak se z nich stává „pohodová metoda“. Jak se ztrácí jejich hloubka, pokora a orientace.

A protože konstelace si zaslouží být vedené s respektem. A lidé si zaslouží vědět, že konstelace nejsou o tom, aby bylo hezky. Ale aby bylo pravdivě.

A já cítím, že je čas to říct nahlas.

Pokud tě konstelace volají, není to proto, že bys potřeboval opravu. Je to proto, že někde uvnitř už víš, že je čas znovu najít orientaci. A že některé kroky se lépe dělají, když na ně někdo na chvíli posvítí.

Moje práce je o prostoru, ve kterém můžeš uvidět sám sebe — bez tlaku, bez posuzování, bez příběhů, které ti nepatří.

Pokud cítíš, že je ten správný čas vstoupit do pole, které je pravdivé, citlivé a orientační, můžeš se ozvat. A pokud ne, je to v pořádku. Konstelace si tě najdou ve chvíli, kdy budeš připravený.